Úvodní stránka » Edmund Schlink

Edmund Schlink

Reklamy

usmev_b_upr

Edmud Schlink byl zakladatel prvního německého ekumenického institutu na universitě v Heidelbergu a ekumenického kruhu katolických a evangelických teologů (1946) – spoluzakladatel a evangelický vedoucí oficiální římskokatolicko-evangelickoluterské komise, jejíž úsilí o teologickou dohodu obou církví stojí dnes prakticky u cíle – oficiální účastník – pozorovatel Druhého vatikánského koncilu – autor Ekumenické dogmatiky, shrnující výsledky dialogu mezi evangelickými, katolickými a pravoslavnými křesťany Při pohřbu Jana XXIII., domnívaje se, že katolická církev upřímně želí papežova skonu, vyjádřil Edmund Schlink slova uznání zesnulému. „Budeme potřebovat celá desetiletí, než napravíme všechno, co udělal!“ odpověděl mu ledově jeden z kardinálů.

O své dogmatice, vydané těsně před smrtí, soudil Schlink, že vychází o deset let později, než bylo třeba. Její čtenáři však ji přijali jako znamení, že ekumenismus je živý, a vzpruhu k dalšímu zápasu.

Tajemství jednoty

Edmund Schlink

Co se stane, když se na „církevní prvky a hodnoty“, o nichž mluví koncil, budeme dívat jako na činy Kristovy, a když ve snaze o porozumění vlastní církvi a jiným církvím vyjdeme z působení Kristova?

Ačkoli Kristus chce jednotu všech věřících, působí v rozdělených církvích. Ačkoliv si církve navzájem upírají moc odpouštět hříchy, odpouští v nich hříchy. Ačkoliv se navzájem neuznávají za tělo Kristovo, začleňuje skrze jejich křest lidi do svého těla. Ačkoliv se k sobě nechovají jako části těla, dává jim své svátostné tělo. Ačkoliv si navzájem upírají plnost darů Ducha, působí v nich mocí Ducha sv. Ačkoliv navzájem neuznávají své duchovenské úřady, používá těchto úřadů k tomu, aby budoval a vedl svou církev. Tak hluboko se Pán snižuje ke svým církvím, že v nich slouží i tehdy, když jsou rozdělené. Ani jako vyvýšený Pán nepřestal být Ježíš Kristus stále tím, který se ponížil, stal se služebníkem všech a zemřel za ně na kříži. Když vidíme Kristovo působení v různých církvích, poznáváme nezměrnou velikost jeho milosrdenství.

Jsou rozdělení přikázaná Bohem. Jde v nich o hranici spásy a zavržení, vyznání a zapření Krista. Jsou však i rozdělení z nelásky, panovačnosti, úzkoprsosti a neústupnosti, k nimž dochází mezi těmi, kdo vyznávají Krista jako svého Pána, ale podceňují univerzalitu jeho působení. Nemůžeme-li neuznat .Kristovo bohatství“ a „dary Ducha sv.“ i mimo hranice naší církve, pak to znamená: Kristus nedopustí, aby každé rozdělení, k němuž v církvi dojde, bylo i oddělením od něho. Působení téhož Pána uchovává jednotu rozdělených, nezrušenou jejich rozdělením. Přijímání darů téhož Krista uchovává jednotu, skrytou za rozděleními – skrytou zraku církví i zraku světa. Tak hluboko se Kristus k církvím snižuje, že jejich rozkoly bere na sebe a sjednocuje rozdělené v sobě.

Tato skrytá jednota vystupuje v naší době na světlo. Začínáme ji tušit.  Jsme uchváceni bohatstvím Kristových darů, s nimiž se setkáváme tam, kde jsme je dříve neviděli ani nečekali. Začínáme tušit, že k sobě patří protiklady, které jsme považovali za neslučitelné; a jednostrannosti, které jsme považovali za neúnosné, jsou nutné korektury naší vlastní jednostrannosti.  Z protikladů začíná vystupovat bohatství působení Ducha sv. a začínáme tušit, že sám Bůh i přes skandál rozkolů udržel univerzální celek a dále rozvíjí to, co v žádné dílčí církvi není plně rozvinuto. Tím se dostává do nového světla jak současnost křesťanstva, tak jeho dějiny. Začínáme tušit, jakým tajemným způsobem, překonávajícím všechny naše představy, se proplétají Kristovo působení a hříšné jednání křesťanů. I přes skandály církevních dějin vytrval Bůh ve svém úmyslu spasit lidi. Bolestmi rozkolů soudil církve a současně je nepřestal volat, napomínat, obdarovávat a přijímat je do služby pro spásu světa. Vždy byla větší jeho milost než jeho soud. Dokonce i skrze rozdělení rozvinul poznání a dary, které byly předtím potlačené a zakrnělé. Dokonce i skrze rozdělení dosvědčil církvím bohatství své milosti a rozmnožil svůj lid. Stejně jako Boží všemohoucnost vypadá v katastrofách a zločinech lidských dějin jako nemohoucnost, vypadá i Kristova vláda nicotně v dějinách rozkolů, bojů a selhání křesťanstva. Ale tak jako Bůh zahrnuje i zlo do řízení dějin a obrací je ke prospěchu svého lidu, tak i Kristus užívá i rozkolů pro službu své vládě.

Tajemství jednoty je tedy tajemstvím Kristovy milosti. Jednota církví je v tom, že se Kristus nepřestává nad nimi smilovávat a užívá k dílu spásy světa jejich pochybné služby. Vystupuje-li tajemství jednoty otřeseně i nadějně uprostřed rozděleného křesťanstva, pak tím nepřestává být tajemstvím.  Spíše se právě stává zřejmým, že to je tajemství. Vždyť Kristovo smilování přesahuje naše hranice a představy. Církev nevznikla tím, že se lidé spojili a založili ji, ale Božím činem, a podobně je tomu i s jednotou církve. Církev je nezničitelná, i její jednota je nezničitelná. Církev lze potlačovat, bránit jejímu rozšíření, redukovat počet jejích členů, zatlačit ji do podzemí; Bůh ji však uchová uprostřed světa a nedopustí její zánik. Podobně i její jednota může být znetvořena nejednotou jejích členů, zakryta rozkoly, ale Bůh ji přes všechny rozkoly zachraňuje, očišťuje, soudí a skrytě uchovává její jednotu.

Ospravedlňuje toto uznání Kristova působení v rozdělených církvích taková rozdělení? Ne. Skandál a vina rozdělení se ukazuje zcela zřetelně právě tam, kde je vidět Kristovo působení za hranicemi naší církve. Je jistota jednoty skryté v rozdělení něčím uklidňujícím? Ne, právě naopak. Jsme-li jedno v Kristu, pak je nemožné zůstat v rozdělení. „Máme dále žít v hříchu, aby se rozhojnila milost? Vůbec ne! Hříchu jsme přece zemřeli – jak bychom v něm mohli dál žít?“ (Ř 6,1n). Právě to veliké milosrdenství, že se Kristus dává dokonce i rozděleným církvím, je největší impuls k jednotě. To neznamená, že bychom měli „udělat jednotu“. Ta je v Kristu dána. My jí máme dát prostor a odstranit, co ji zastírá a znetvořuje. O přikázání jednoty platí totéž co o všech novozákonních imperativech: Bůh od nás nežádá nic, co by nám už předtím nebyl dal v Kristu.

(Tento krátký úryvek z knihy „Po koncilu“ odráží základní rysy a přístupy Schlinkovy teologie a spirituality.)

Reklamy

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: