Úvodní stránka » Články » Chvála (Husovských) dilemat

Chvála (Husovských) dilemat

Pro český ekumenismus a tím i pro věrohodné křesťanské svědectví společnosti je vztah k postavě Mistra Jana Husa něčím neopominutelným. Nikoli sladkobolné ohlížení se do dávné minulosti a její nekritické vynášení, ale kritické přemýšlení o myšlenkách a životním příběhu českého reformátora v širších souvislostech a snaha o porozumění jeho odkazu a „druhému životu“ v dějinách, zejména v jejich konfesních zápasech, by proto mělo být hlavním úkolem církví při připomínání 600 let od Husova upálení. Kniha „Husovská dilemata“ olomouckého teologa C.V. Pospíšila, vycházející v předvečer velkého výročí, se pokouší splatit dluh, který vůči tomuto reformátorovi má česká římskokatolicky orientovaná teologie. V publikaci, v níž se prolínají historické pasáže, osobní svědectví a, jak jsme u autora zvyklí, inspirativní teologické výklady, vyjadřuje Pospíšil pro Husův zápas velké pochopení. Zároveň ovšem jeho osobu vnímá jako bytostně dilematickou. Jako refrén se v knize ve vztahu k Husovým postojům opakuje „nemusíme schvalovat, ale můžeme pochopit“.

Jako pramen čisté vody působí filosofický a teologický nadhled, s nímž se Pospíšil pokouší Husovi přiblížit. Čelí tak ideologicky zabarveným přístupům k reformátorovi i často tradovaným zjednodušujícím pohledům např. na Husovo kacířství. Z filosofického pohledu přináší zásadní přínos Pospíšilovy úvahy o souvislostech mezi reformní praxí na jedné straně a sporem mezi realismem a nominalismem na straně druhé. Podle Pospíšila právě situace církve a potřeba její nápravy nacházela teoretické ospravedlnění v realismu, který se stal programem Jana Viklefa a který od něj – ovšem s odstupem od řady jeho teologických závěrů – přejali češí reformátoři. Daný filosofický přístup totiž otvírá osvobozující výhled k ideálu, který netkví ve věcech samotných, ale mimo ně, a může se proto stát měřítkem praxe. Pospíšil v této souvislosti připomíná, že starý spor mezi nominalismem a realismem je v teologii stále živý, a dokládá to polemikou mezi eschatologisty a inkarnacionisty ve 20. stol. Eschatologisté podobně jako realisté zdůrazňují transcendentní ideál a ke světu zaujímají kritický postoj. Inkarnacionisté naopak s nominalisty na základě důrazu na Kristovo vtělení akcentují oprávněnost „zabydlování“ evangelia ve strukturách světa. Je zřejmé, že oba přístupy mají svou relevanci, ale musí se vzájemně doplňovat. Důležitou roli hraje společenský kontext: v dobách, kdy jsou veřejně popírány základní hodnoty evangelia, je třeba prorocky kritického přístupu, který filosoficky ospravedlňuje právě realismus. Uvedená teze nám může pomoci hlouběji porozumět určitým specifikům české reformace a možná i obecnějším charakteristikám české spirituality. Jak si povšiml Jaroslav Vokoun, určitá spiritualizující tendence, projevující se podezřívavostí až odporem vůči všemu viditelnému a formálnímu, provází totiž český protestantismus až do dnešních dob. Nemusíme za ní vidět jen „pikharství“ a ovlivnění mimokřesťanským dualismem ve středověku či racionalismem v novověku, ale s Pospíšilem právě i filosofický vliv realismu na českou reformaci a její dědice.

Z teologického hlediska je pak důležité hodnocení Husova učení o eucharistii a církvi. I tyto otázky dává Pospíšil do souvislosti s dobovou situací církve a zjevnou potřebou její reformy. Ta vzniká tam, kde se výrazně rozestoupí znamení a jeho význam – v případě církve její božský a lidský prvek. Zde koření Husovo oddělování viditelné církve a církve predestinovaných. Na rovině sakramentologie tomu pak odpovídá tendence k oddělování Kristovy osoby a chleba (a vína), vedoucí ke konsubstancialismu či remanentismu. Pospíšil ovšem oponuje hodnocení Sousedíkovu, který považuje Husovo učení o eucharistii za heretické, a připomíná, že Kostnický koncil Husovi remanenci ani konsubstanciaci nevytýkal. Husovo učení o večeři Páně podle Pospíšila nevybočovalo z mezí dobově chápané ortodoxie. Ostatně konsubstancialismus samotný považuje Pospíšil z katolického pohledu za heterodoxní pouze potenciálně. Nauku o transsubstanciaci je podle něj třeba chápat jako pouze podpůrnou teorii a sám se při vyjádření Kristovy přítomnosti ve svátosti vyslovuje například pro užití pojmu „ontologická transfunkcionalizace“, v níž je možné chápat živly chleba a vína jako obdobu historického těla pozemského Ježíše ve vztahu k osobě Božího Syna.

Co se eklesiologie týče, ani zde Pospíšil nevidí Husa jako heretika. I přes Husovo silné a pochopitelné reformní naladění a někdy vyhrocené a neuvážlivé výroky Pospíšil připomíná, že reformátorova dobrovolná cesta ke koncilu a jeho (idealistická) touha po obhajobě svých názorů, je dokladem důležitosti, kterou pro něj hrála právě viditelná církev, po jejíž očistě tolik toužil.

V závěru se olomoucký teolog pokouší o aktualizaci Husova odkazu. Dilema Husovy doby bylo podle něj dilematem křesťanů žijících v totalitách a zůstává v různých obměnách dilematem i naším. Na jedné straně stojí nebezpečí anarchie, když odmítneme instituce a přikloníme se k čirému individualismu. Druhým extrémem je totalita, založená na institucích a popírající individuální svědomí. Je zřejmé, že Hus se v dobově vyhrocené situaci, pod společenským tlakem a v reakci na často záludné výpady svých oponentů přiklonil k první ze zmíněných pozic. V podobně vyhrocených situacích stejným dilematům čelíme všichni a nikdo asi není schopen všestranně vyvážené odpovědi na danou životní výzvu. Vyváženosti je dosahováno až ve vzájemném communio sanctorum. A Husovo svědectví, je-li v církvi doplňováno dalšími postoji, se zjevně jako svědectví Pravdě a výraz moudrosti kříže osvědčilo.

Poněkud diskutabilní, byť z hlediska celku knihy zcela okrajová, je otázka Pospíšilem příliš zjednodušeně deklarované nepřítomnosti liturgického slavení Husovy památky v Českobratrské církvi evangelické. Je sice pravda, že stávající Agenda ČCE formulář k Husovu svátku nenabízí. Oficiální bohoslužebná kniha církve obsahuje v rámci sanktorálu texty pouze ke svátku prvomučedníka Štěpána. Na druhou stranu je třeba uvést, že Agenda nemá závaznou hodnotu a v řadě sborů je podle zkušenosti autora těchto řádků 6. červenec slaven nejen jako historické výročí, ale ve smyslu víry, zahrnující Husa do velkého „oblaku svědků“, s výslovným jmenováním českého reformátora a mučedníka v modlitbě. Souvislé čtení běžnému čtenáři také ztěžuje nadměrné množství poznámek pod čarou (setkáme se i se stránkou s pouhými dvěma řádkami normálního textu).

Celkově ovšem Pospíšilova „Husovská dilemata“ představují významný pokus o vyrovnání se s významem českého reformátora z římskokatolické strany. Autor se svým dílem přihlašuje k programu Husovy právní rehabilitace. A otevřeně připomíná, že tento krok vlastně blokují spíše ekumenické ohledy na ostatní české církve, které se k Husovu odkazu hlásí a u kterých by mohl vzniknout dojem, že jim katolíci Husa „ukradli“. Pomyslný míček se tak paradoxně ocitá opět na protestantské straně hřiště. Pospíšilův příspěvek důrazně upozorňuje, že kdo chce být Husovu odkazu práv, musí vzít vážně jeho katolicitu. Jestliže podle Pospíšila tradicí, která nejvěrněji na Husa navazuje, je z dnešní perspektivy zcela opomíjený český utrakvismus, nemohl by právě ten představovat inspirativní a konkrétní program pro českou ekumenu?

Karel Šimr

Ctirad Václav POSPÍŠIL, Husovská dilemata, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2015

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

w

Připojování k %s

%d bloggers like this: