Úvodní stránka » Články » Dynamika křesťanské tradice

Dynamika křesťanské tradice

Jak porozumět situaci, v níž se jako křesťané dnes nacházíme? A jak v ní autenticky jednat? Co křesťanskou tradici blokuje a co umožňuje navázání? To jsou základní otázky, které si klade Jaroslav Vokoun ve své nejnovější knize „Dynamika křesťanské tradice“. Jako teolog navazuje při hledání odpovědí dialog s třemi přístupy, které podle něj – podobně jako dříve filosofie – mohou nabídnout alternativní modely pro vnitrocírkevní rozhovor.

Přístup H.-G. Gadamera je jakožto přístup hermeneutický tradičně teologii blízký. Vokounovo uvažování nad Gadamerovými texty vychází ze vzájemného vztahu dějin a jejich interpretace. Pokouší se ovšem filosofickou hermeneutiku pro teologii využít pomocí obrácení pólů: zatímco Gadamerovým záměrem je porozumění hermeneutickému procesu na základě zohlednění dějinnosti, Vokoun se ptá, zda může zohlednění hermeneutiky pomoci osvětlit dějiny, tedy i porozumění situaci, v níž se církev nachází. Stejně jako v uměleckém díle i v křesťanské tradici není aktualizace, zpřítomnění pouhým napodobováním minulého, ale tvořivým zpracováním tradice, která v navázání na svá východiska v dané situaci něco zdůrazní a něco vynechá. Proces tradování čelí dvojímu ohrožení: na jedné straně libovůli, na straně druhé „petrifikaci“. Právě kanonizování jediné možné interpretace může být zdrojem zablokování tradice. Deblokovat tradici pak znamená reagovat na výzvy přítomné situace, schopnost vidět příležitosti, nikoli jen ohrožení. Přitom ovšem nemůže jít jen o pouhé přizpůsobení: skutečné křesťanství se proměňuje, ale zároveň proměňuje. Dynamika křesťanské tradice je vlastně „dějinami působení evangelia v setkání s rozličnými historickými a sociálními horizonty“. Nakonec jde vlastně o úkol učedníka být „jako hospodář, který vynáší ze svého pokladu nové i staré“ (Mt 13,52).
Druhým přístupem, který se Jaroslav Vokoun pokouší přiložit jako „šifrovací mřížku“ k problémům dnešního křesťanství, je kulturní sémiotika Jurije Lotmana. Ten chápe tradici jako „sémiotickou paměť kultury“. Pro teologii je zásadní jeho otázka: „Nakolik se může systém vyvíjet a přitom zůstat sám sebou?“ Existence požaduje podle Lotmana nutnost „jiného“, proto realitu nelze postihnout jediným jazykem. V této logice také plné vystižení evangelia vyžaduje různé jazyky. Křesťanská tradice je tak souborem textů, uchovávaných v paměti církve, které se setkávají s dalšími texty, které ji nově čtou a zároveň jsou jimi samy interpretovány. Skutečný dialog tak proměňuje všechny strany. Cizí, nové prvky, které do tradice vstupují, musí nejprve najít místo v jejím jazyku, čímž dochází k jejich přeznačení. Všechny historické prvky tradice, přestože nejsou aktuálně akcentovány, se mohou ve vhodné chvíli reaktivovat. Vokoun mluví například o novoplatonské a stoické tradici. Exploze pak může nastat v situaci, kdy systém odmítá přijmout něco, co považuje za cizorodé, přitom mu to ovšem na některé z hlubších vrstev může být vlastní. Ostatně dodejme, že tímto způsobem se můžeme dívat také na problém reformace a ekumenického dialogu.
Vývoj nebo přesněji řečeno „procesivní dynamika“ se podle Lotmana uskutečňuje kontinuálním pohybem nebo právě explosivními změnami. Jaroslav Vokoun zdůrazňuje potřebu sledovat obě linie („být otevřen explosivním změnám a podporovat kontinuální vývoj“) a vyjadřuje domněnku, že současné křesťanstvo se po období převratů nyní ocitá ve fázi plynulého vývoje, který přirovnává k středověké scholastice.

Největší prostor Vokoun věnuje teorii sociálních systémů sociologa Niklase Luhmanna, jehož  využitím v teologické reflexi se v poslední době zabývá a odpovídá tak na Luhmannovi vlastní výzvu po diskusi s teology. Luhmannův hlavní přínos spočívá v koncepci autopoietických (sebeutvářejících se) a operativně uzavřených sociálních systémů, které na základě svého kódu zpracovávají podněty z vnějšího prostředí. Otevřenost, která je dnes heslem ve většině církevních prostředí, předpokládá uzavřenost. Luhmannovsky řečeno: systém – např. křesťanství – může uchovat svou identitu a zároveň být otevřen svému okolí pouze tehdy, když je funkčně uzavřen, tj. vybírá si z vnějších vlivů, co k němu patří a co ne. Systém funguje na principu zřetězení operací téhož druhu, tedy v rámci křesťanství na základě následování Krista a apoštolů. Tradice je vlastně komunikace, která navazuje na komunikaci, kterou Bůh započal v dějinách Božího lidu a v Ježíši Kristu.
Luhmann vychází z novodobého procesu diferenciace dílčích systémů (např. právo, hospodářství, kultura, náboženství…) z celku společnosti. Náboženství se tak stává nikoli zastřešující perspektivou pro celek života, ale pouze dílčím fenoménem. Luhmann navíc popisuje další diferenciaci v rámci systému náboženství (vychází ovšem pouze z evropské zkušenosti) na církev jakožto funkci náboženství, diakonii jako jeho výkon, tedy vazbu k ostatním dílčím společenským systémům, a teologii jakožto reflexi náboženství. Všímá si, že (evropské) křesťanství v sekularizovaném prostředí akcentuje výkonovou složku, čímž ovšem oslabuje svou základní funkci, smysl. Sekularizaci však Vokoun v návaznosti na Luhmannovy úvahy chápe pozitivně: ztráta společensky výsadního postavení představuje pro křesťanství odlehčení a umožňuje návrat ke své vlastní nedelegovatelné funkci.

Jaroslav VOKOUN: Dynamika křesťanské tradice, CDK 2013

K. Šimr

Reklamy

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: